Začíná to skoro jako pohádka: Byl jednou jeden král a ten neměl žádné syny, jen jednu dceru, krásnou nad vše pomyšlení. Takhle alespoň si historii o královně Támar vyprávějí Gruzíni. Že byla krásná, o tom svědčí nejen zprávy letopisců a ódy básníků, ale především zachované portréty na freskách z konce 12. a počátku 13. století.
Když se stala královnou, osvědčila se jako mimořádně schopná vladařka a diplomatka. Pro tohle všechno, pro krásu i pro vladařské schopnosti, ji Gruzíni milují. Vyprávějí si o ní pověsti, zpívají písně a připíjejí na její památku skoro pokaždé, když zasednou ke slavnostnímu stolu. Není jedinou ze slavných žen gruzínské historie, rozhodně však je z nich největší. Támar se narodila kolem roku 1160 jako jediná dcera krále Jiřího III. z dynastie gruzínských Bagratovců. Tato dynastie, která pocházela z Meschethie v jižní Gruzii, zahájila od západu sjednocování jednotlivých krajů a oblastí země. Támařin praděd David IV., kterého kronikáři nazývají Budovatelem, sjednocení dokončil likvidací muslimského emirátu kolem města Tbilisi, kam také roku 1122 přenesl sídlo své vlády. Pod jeho pevnou rukou začala Gruzie hrát úlohu svého druhu velmoci na Předním východě. Král David IV. Budovatel byl básník a velice se zajímal o rozvoj věd. V této tradici pokračoval i jeho syn Demetre I.
Období vlády krále Demetre I. bylo klidné a stejně relativně klidně proběhla i vláda jeho syna Jiřího III., který se spíše než svými vladařskými činy proslavil tím, že byl otcem slavné dcery, které je věnován tento článek. Hovořili jsme o poměrném klidu – tím jsme ovšem měli na mysli jen to, že nedošlo k významným nepřátelským vpádům a nekonala se velká vojenská tažení. Uvnitř říše byl klid spíše jen zdánlivý. Mocní feudálové a spolu s nimi i velitelé kypčácké gardy, kterou ustavil už David IV. Budovatel, nebyli příliš spokojeni s centralizovanou vládou v království a čekali na vhodnou příležitost, aby se jí vzepřeli. Taková příležitost se naskytla brzy. Krátce po Támařině narození vystoupil s nároky na gruzínský trůn králův synovec princ Demna. Situace, která tím nastala, nebyla ani tak nebezpečná, jako nepříjemná. Král Jiří III. po určité době diplomatických jednání s princem Demnou rázně skoncoval, přesto však považoval za vhodné zajistit nároky své dcery tím, že ji ještě za svého života dal korunovat za spolukrálovnu. Stalo se tak především na naléhání Támařiny matky Berdusan, která byla původem osetská princezna. Roku 1178, ve svých osmnácti letech, usedla Támar s velkou slávou a v přítomnosti světských i duchovních knížat na gruzínský trůn po boku svého otce. Král Jiří III. zemřel roku 1184 a ihned po jeho smrti se ukázalo, že přes všechnu slávu kolem první korunovace není s Tamařiným postavením všechno v pořádku. Panský stav království se dožadovali nové korunovace, přičemž poprvé otevřeně vystoupili s požadavkem, aby královna učinila stavům některé významné ústupky, jinými slovy, aby přistoupila na omezení své absolutní vlády. Támar se však v první fázi podařilo obratným a energickým jednáním toto úskalí překonat. Souhlasila s novou korunovací, zároveň však provedla rychlou reorganizaci dvorských úřadů a požadavky stavů odmítla. Stavy na to odpověděly vyhlášením otevřeného boje. Prakticky v posledním okamžiku, když už se stavovská vojska chystala vzít královský palác útokem, zahájila královna vyjednávání prostřednictvím svých dvorních dam a podařilo se jí dosáhnout kompromisu, který sice znamenal částečné omezení královské moci, nikterak však nesnížil její osobní autoritu a nepochybně prospěl ekonomickému rozvoji země. Spočíval v tom, že napříště měla královnina rozhodnutí podléhat schválení stavovského sněmu, v němž byli vedle představitelů panstva zastoupeni i zemané a královská města. Přijetím této podmínky se Támar stala první konstituční vladařskou na světě. Stavy naléhaly na královnu ještě v jedné důležité věci: žádaly, aby se provdala a dala království dědice. První nápadníci se ohlásili ze severního Kavkazu, hned dva osetští princové chtěli spojit dobré s užitečným a získat vedle krásné ženy také gruzínskou korunu. Stavy království však vnutily královně svého kandidáta. Byl jím ruský princ Jurij Bogoljubskij. Přes královniny protesty se svatba uskutečnila roku 1185. Jurij Bogoljubskij se jí stal králem – manželem a zasedl, alespoň formálně, vedle Támar na královský trůn. Ukázal se však nehodným manželem a tak ho Támar po dvou a půl letech nepodařeného soužití zapudila. Znovu tedy vyslali knížecí nápadníci do Gruzie své vyjednavače, tentokrát však se královna rozhodla sama: před všemi dala přednost osetskému princi Davidu Soslanovi, kterého ostatně od dětství znala, protože byl vychován v družině její tety Rusudan. Jejich svatba se uskutečnila roku 1189 a byla tak slavná, že se o ní dodnes zpívají v Gruzii písně. David Soslan se ukázal mužem, jakého královna i její říše potřebovala. Osvědčil se jako energický voják a loajální manžel, který ve všem podporoval královnu a přitom se sám držel skromně v pozadí. Támar s ním měla dvě děti, syna Jiřího Lašu, pozdějšího Jiřího IV. a dceru Rusudan, která se po smrti svého bratra stala rovněž královnou. Doba o které mluvíme je dobou křižáckých válek a zároveň i dobou úpadku kdysi mocné byzantské říše. V té době se královna Támar odhodlala k rozhodujícímu kroku: vyslala silné gruzínské vojsko, aby na Turcích dobylo zpět Lazska, Trapezuntu a jiných krajů a měst na pobřeží Černého moře i hluboko ve vnitrozemí severovýchodní Anatolie. Na dobytém území zřídila nový státní celek, tak zvané Trapezuntské císařství. Na císařský trůn dosadila Alexia, který po otci pocházel z císařského rodu Komnénovců, po matce pak byl spřízněn s gruzínskými Bagratovci a navíc byl u gruzínského královského dvora vychován. Došlo tak k zajímavé situaci – císař, který důstojností stál výše něž královna, byl na ní naprosto závislý a bez gruzínských vojáků si nemohl dělat iluze, že své císařství udrží. Čtyři roky na to, roku 1208, podnikla královna Támar trestnou výpravu proti ardebílskému sultánovi, který předtím napadl arménské město Ani, spadající už dlouhou dobu pod vládu gruzínských králů. Ardebílu bylo při tom dobyto a sultán sám v boji padl. A od té doby následovaly podobné trestné výpravy prakticky každý rok. A konečně roku 1210 vtrhlo gruzínské vojsko do Íránu a dobylo prakticky celou severní část země. Roku 1213 královna Támar zemřela. Přežila o několik let svého manžela, trůn a korunu po ní zdědil oblíbený syn Giorgi Laša. Naše historie o krásné královně Támar tím však nekončí. Zbývá se ještě zmínit o několika věcech, které jen zčásti patří do objektivní historie, nejsou však ani pouhými pověstmi.
Pověst, která má možná také nějaké historické jádro se týká královnina vztahu ke Svanetii. Svanové a s nimi celá Gruzie věří, ze je královna zahrnovala mimořádnou pozorností, vybírala si z nich vojáky své osobní stráže a dokonce prý ve Svanetii ráda pobývala. A Svanové pro ni v nejmalebnějším koutě svého vysokohorského kraje postavili hned dvě rezidence, jednu na vysoké hoře, aby i v létě měla příjemný chládek a druhou v údolí, poblíž pěkného kostelíka, který se z jakýchsi nejasných důvodů nazývá „Tamařinou kovárnou“. Svanové prý královně věrně a s láskou sloužili. A od její smrti odmítali nad sebou uznat jakéhokoli panovníka a úporně bránili svou svobodu, kterou jim prý královna několikrát výslovně zaručila. Tohle už je patrně čirá pověst, není žádný doklad, že by Támar někdy se Svany jednala nebo snad dokonce navštívila jejich kraj. Královna měla oblíbených míst v Gruzii víc. Jedním z nich byla také Vardzia, velký klášter, ba celé město vytesané ve skále v jednom z krajů jižní Gruzie, v Meschethii. Je to objekt opravdu velkolepý, pozůstávající z několika tisíc samostatných komfortních obydlí propojených schodišti a chodbami a ozdobený monumentálním chrámem, v němž je mimo jiné i jeden z Tamařiných portrétů, o kterých byla zmínka na začátku. Je na něm zobrazena docela mladičká a je velmi pravděpodobné, že byl namalován v době mezi její první a druhou korunovací, kdy byla ještě spoluvladařkou po boku svého otce. Vardzia je doslova obetkána pověstmi o královně – ukazuje se tam její komnata, její lázeň i její oblíbená vyhlídka. A protože víme, že ve Vardzii opravdu byla, podle kronikářů osobně dohlížela na její výstavbu a kromě toho podepsala některé listiny, které se zachovaly, nejde vlastně tak docela o pověst.

Z časopisu: Čtení pro ženy, 1981 autor: Dr. Václav A. Černý

nahoru